Koncem října odjel Tonda na pracovní cestu do Norska. Letěli 3 učitelé z Prahy, pak vlakem a trajektem do města Bergen. Na první fotce je vidět kousek norské přírody, na 2. je Tonda s kolegy a 3. obrázek ukazuje proč tam byli-To já nevím, nerozumím tomu, jen vím, že musí společně něco vyrobit a to něco, nevím co je.
Tondovi se tam moc líbilo, hodně překvapený byl z teplot, protože ve 3 ráno, kdy odjížděli z Bergenu tam bylo 9 stupňů nad nulou a když přiletěli do Prahy kolem oběda, tak tam bylo minus dva. Moc se mi líbilo, když Tonda povídal o tom, že Norové ačkoliv jsou poměrně hodně bohatý národ, tak netřídí plast. Všechny plastové láhve jsou zálohované a musí je odevzdávat v obchodě.Taky byl překvapený z toho, jak levný je tam benzín a elektřina. S jedním norským učitelem se byli podívat na místním fotbalovém stadionu, na kterém ten učitel trénuje fotbalisty. Stadion celý osvítil a prohlédli si ho. Když odcházeli, tak jeden český učitel podotkl, že by se osvětlení mělo vypnout a ten Nor prohodil, že by se museli moc vracet, tak že jednu noc to osvětlení nevadí-pár korun navíc za elektřinu v Norsku není problém:) Tonda sklidil úspěch u místních norských učitelek, které mu chtěli nalévat neustále nějaký alkohol a Tonda neustále tvrdil, že nepije. Učitelky byly velmi překvapené, učitelé chlapi ho nazývali "mimozemšťan z Marsu". Nicméně holkám se to moc líbilo, protože alkohol je asi trochu problém v Norsku-pije se víc než je zdrávo.
Poslední věty budou patřit tomu, že se mě po Tondovi moc stýskalo a mooooc jsem se těšila na to až se vrátí. Až jeho nepřítomnost mě pomohla uvědomit si jak moc ho potřebuju ke svému životu a jak moc mi chybí. Tak teď jenom abych si to pořád pamatovala:)
Koncem dubna byl u nás ve škole velký slet čarodějnic. Všechny děti z prvního stupně včetně paní učitelek přijely na koloběžkách a v kostýmech na tuto velkou událost. Hned u vchodu do školy na děti čekaly převlečené učitelky a chtěly vidět u dětí v žákovce aspoň jednu pětku. U většiny dětí to bylo ale nemožné.
Už víc jak půl roku mě trápilo ječné zrno na levém oku. No, vlastně mě to ani netrápilo, protože to vůbec nebolelo, spíš to nebylo hezké. A tak jsem se rozhodla. Půjdu na operaci a nechám to vyřezat. Moc to nebolelo, ale už se mě to dělá zase. Ach jo, já nikdy nebudu hezká:( No aspoň jsem se svezla v novém Pegueotu 207, kterého koupil Děda babičce k šedesátinám. Babička samozřejmě nemá řidičák. Auto dostala i s řidičem:)
Na konci ledna přinesla Verunka své první vysvědčení. Byly samé jedničky. Je neuvěřitelné, co všechno za ten půlrok zvládla nového. Umí číst, psát , počítat, chodí do gymnastiky, kde se naučila hvězdicu, hraje pár not na flétnu, modeluje z keramiky a zpívá v Handrláčku. Ve škole se jí moc líbí, zatím. To je moc dobře. Má tam kamarádky, bufet a spoustu zážitků. Kdyby to tak aspoň chvilku vydrželo:)
V sobotu nás navštívil Mikuláš, čert a anděl. Verunka se bála jen trošku. Anetka hrozně moc. Asi protože věděla, že čert si přijde pro její cumel. A taky že jo. Čert hudroval, třásl řetězem a ukazoval pytel. Anetka předala cumel a utíkala do obýváku. Ani vyfotit se nestihla. Když pak někdo později zazvonil, třepala se jako osika. Chudinka malá. Ale je pravda, že cumel od té doby nemá a ani ho nevzpomíná. Doufám, že na ten zážitek brzo zapomene. I když nevím. Když viděla tuto fotku v počítači, tak mě řekla, ať ji rychle dám pryč, že se na ni nechce dívat:(
Tak nám ta holka nějak vyrostla. V úterý 1. září ji čekal velký den. Vůbec se netěšila, ale nakonec zjistila, že to nebude tak špatné. Celý den byl prozářený sluníčkem. Ve škole nás hezky uvítali paní učitelky a žáci páté třídy písničkou a scénkou Kozel od Jarka Nohavici. Pak jsme šli do třídy, kde už děti měly připravené dárky na lavici. Chvilku poseděly a pak jsme se vydali k poště sáhnout si na sochu Boříka. Verunka to hezky zvládla. Druhého září sice padla nějaká ta slza při našem odloučení, ale po příchodu ze školy prohlásila, že se jí tam líbilo víc než ve školce, a taky že na ně paní učitelka vůbec nekřičela./nevím kde vzala informaci, že učitelky na děti křičí:) / V sobotu pak byla smutná, že nemůže do školy, tak snad nám to vydrží. Verunko, budem držet pěstě.
Jako koždý rok jsme vyrazili i letos do Hodonína. Těšíme se každý rok-na zvířátka, na motorky, na trampolínu, na skákací hrad a taky na novoty, které nás každý rok překvapí. Holky se moc těšily, prošli jsme celou zahradu. Mrkli jsme na žraloka, rybičky, lva, medvěda,nakrmili kozy a ovečky, poobědvali a zamířili k zábavné části ZOO. Holky jezdily na motorkách, skákaly na trampolíně a z dálky jen obdivovaly skákací hrad se skluzavkou. Peněz jsme už utratili dost, tak na všechno nezbylo a museli jsme holkám vysvětlit, že musíme trochu šetřit. Obešlo se to bez slziček, ale připomínek ze strany Anetky bylo opravdu hodně:)
